Lhoty / Lehoty

Šárovcova Lhota

Historie obce
Četné vykopávky svědčí, že se zde žilo již v dobách pohanských. Založena byla asi roku 1197 - 1230 za vlády krále Přemysla Otakara I. První zmínky o osadě Tikov jsou z roku 1518, již jako o vsi pusté. Zničena byla asi za dob husitských. O Libíně jsou zmínky od roku 1628, kdy se zde pálila kolomaz pro panství Hořické.

Název vesnice je odvozen od jména jejího zakladatele Šárovce. Jeho poddaní byli na čas zbaveni daní, dostávali takzvaně lhůtu. Od toho vznikl název Lhota Šárovcova. Toto jméno se velmi často měnilo. Původně byla nazývána Lhotou. Později, kvůli rozlišení mezi mnoha vesnicemi stejného jména, dostala jméno po svém zakladateli – Šárovcova. Takto byla zvána do konce roku 1800. Později byla zvána jako Lhota Šároves, Ves Šárova a Lhotašaroves. Kolem roku 1848 se píše jako Lhota Šárovec, roku 1860 Lhota Šárovská. Asi od roku 1870 se až do konce roku 1918 jmenovala Lhota Šárova.

Majitelé Lhoty: Páni Václav a Bořek Šárovci byli začátkem šestnáctého století pány Lhoty. Šárovcovu Lhotu s osadou Libín a Tikov prodali Zahrádkovi z Černé a Mandaléně z Konecchlumě roku 1518. Šárovci vymřeli v 17. století. Václav Šárovec byl v pondělí před Bartolomějem (20.srpna) roku 1537 odsouzen za to, že nařkl zemské pány. Potom byl mučen a popraven na Pohořelci u Prahy.

Roku 1538 prodala Mandaléna a dcery Václava Zahrádky statek Lhotský Adamu Karlíkovi z Nežetic, pánu na Holovousích. Avšak již roku 1543 přešel statek v držení Mikuláše Habartického z Habartic, roku 1544 na Arnošta Bruknara z Brukštejna, roku 1549 na Soběslava Miletínského z Pardubic. Ten před svojí smrtí (roku 1563) odkázal Lhotu Gabrieli Klenovskému z Ptení, Čeňkovi Poličanskému a sestře Markétě z Veselí.

Po nich byli majiteli statku bratři Aleš a Jiří Klenovští ze Ptenic, kteří zase Lhotu a Libín prodali roku 1567 Jindřichovi ze Smiřic za 3850 kop grošů českých. Tento Jindřich Smiřický připojil Lhotu roku 1569 k panství Hořickému. Jeho syn Albrecht Vladislav přikoupil k tomu roku 1594 Holovousy a Mlázovice. Statek zdědil pak jeho bratr Zikmund (zemřel roku 1608).

Rod Smiřických ovšem své statky dlouho neudržel. Syn Zikmundův náležel k přením původcům povstání evangelických stavů. Zato byl posmrtně roku 1621 odsouzen (zemřel 1618) a jeho statky byly zkonfiskovány. Veškeré statky koupil jejich příbuzný Albrecht z Valdštejna, který pak Lhotu, Libín, Tikov a Mezihoří přenechal Anně Ostroměřské, rozené z Vojic. Po zavraždění Valdštejna, 25.2.1634, byl statek zkonfiskován a 9.5.1635 jej daroval Ferdinand II. svému Komorníku Jakubovi Strozzimu ze Streitenthalu. Ten nedlouho potom zemřel a statek dostali jeho synové Petr a Oktavián 3. října 1636.

Petr Strozzi byl nejvyšším císařským vojevůdcem (do roku 1650 byla poručnicí matka Oktávie). Bojoval s Turky a 27. 5. 1664 byl u Serinváru v Chorvatsku smrtelně zraněn. Pohřben byl ve Vídni. Za jeho panování byl odtržen od Hořic Svatojánský Újezd. Dle Kšaftu roku 1658 obdržela Hořice doživotně jeho manželka Marie Kateřina, rozená hraběnka Khevenhutlerová z Frankenberka. Po její smrti měl statek připadnout arcibiskupství pražskému, ale tak, aby užitky byly věnovány na vydržování invalidní nadace (Strozzinovská). Berthold Vilém z Valdštejna, majitel panství bělohradského, odkoupil pozemky a dvůr bez lesů a připojil je k Bělohradu. Sňatkem přešel dvůr na Jana Arnošta Schaffgotsche z Kynastu (nynější Ghojník v Polsku). Roku 1806 po smrti svého chotě Jana Arnošta se ujala panství jeho paní Antonie Studničková, paní velice vlídná. Zemřela roku 1824. Roku 1818 přešel statek na Antonína ze Schilfriedu. Roku 1843 byl majitelem M. Alfons, hrabě z Aichelburgů. Jeho syn prodal panství v roce 1872 Maximiliánu, rytmistru z Domitzů, který ho roku 1883 zase prodal Anně, hraběnce z Assenburgů. Roku 1908 přešel statek sňatkem na hraběcí rodinu Merkveldtovu. Po státním převratu byl zabrán Státním pozemkovým úřadem a rozparcelován roku 1923.

Roku 1771 se začínají na příkaz Marie Terezie číslovat obytná stavení. Do té doby byla bez čísel. Roku 1805 bylo číslování domů předěláno a platí až na malé výjimky dodnes.

Šárovcova Lhota v roce 1870 čítala 45 domů a 376 obyvatel. Celkem s osadami měla 551 občanů a 72 domů.

V roce 1870 se stavěla železniční dráha vedoucí z Nového Bydžova do Staré Paky. Původně měla vést z Ostroměře Mezihořím, ale ne do Lhoty, jak vede nyní. Od myslivny měla vést zadem na sever ke Zhoří a v Bělohradě ke mlýnu „Kotyčáku“. Starosta i obec však hájila svoje pozemky, a tak trať vede přes Lhotu. Při stavbě si lidi mnoho peněz vydělali. Navíc si brali domů celé kolejnice, které zaorávali na polích, aby z nich pak dělali pluhy a jiné nástroje.

Rok poté, 2.5.1871, projel obcí první vlak. Později projížděl druhý, který již zastavil. Kdo chtěl, mohl se zadarmo svézt. Mnoho lidí toho nevyužili, protože se báli a vlakům nevěřili.